Osobní růst

Knihovna plná titulů s pozitivním myšlením, ale uvnitř nás stále prázdno. Seberozvojové kurzy, které jsme čas od času vyzkoušeli, se nám líbily, protože ještě ten den jsme věřili, že myslet pozitivně funguje. Další večer se ale naše přesvědčení vytratilo stejně rychle jako pára nad hrncem. V čem je tedy zakopán pes?

Po staletí lidé přemýšlí nad tím, co je vlastně smyslem života. Od nejvzdělanějších mudrců po prosté rolníky. Shodneme se, že všichni chceme být šťastní. Co však představuje štěstí, co nás k němu dovede? Peníze, rodina, adrenalin? Ano, to všecko jsou možné předpoklady k naplnění. Samy o sobě však nestačí, pokud budeme strádat v tom nejzásadnějším: v AUTENTICITĚ.

Denně se ocitáme ve víru událostí, které nás formují. Denně nám naše mysl posílá do mozku nespočet receptů, jak tyto události zpracovat. Některé situace dusíme hořkým nádechem křivdy, jiné osolíme pichlavou poznámkou. Jednou z rukávu vytáhneme kyselý úsměv či významně mlčíme. Podruhé se uvaříme sami a uvědomění se častokrát dostaví až s nemocí.

Dary dnešních žen bývají opomíjeny. Hovořím-li o darech, mám na mysli především dar menstruovat, otěhotnět, porodit a po období menopauzy sdílet životní zkušenost, vnitřní klid a nadhled dalším ženám. Z těchto darů může žena buď těžit nebo ji mohou vyčerpávat. Záleží na jejím životním postoji a schopnosti naslouchat sama sobě.

Není tomu tak dávno, co si mi jeden známý u půllitru piva stěžoval, že ten jeho život stojí za starou bačkoru. „Hele to je k vzteku! Každá holka mě po čase bezostyšně odkopne, práce mě nebaví, o platu radši nemluvím! Mám už plný zuby toho, jak se proti mně život spiknul!“

Čas od času se náš život sesype jako domeček z karet. Nás nebo naše blízké zasáhne tragická událost a my začneme přemítat. Bilancujeme, protože cítíme, že pomyslně hraníme a dotýkáme se své smrtelnosti. A to může děsit. Každý z nás vtiskne těmto zážitkům svůj vlastní pocit….strach, vztek, nenávist, smutek, zoufalost, křivda, vina.

Abyste byla spokojená, potřebujete rovnováhu. V období mateřství to platí dvojnásob. Moje zkušenost mě naučila, že máma “ohlodaná na kost” dlouho nevydrží:). To, co mě udrželo a funguje mi dodnes je naučit se rozhodovat, co je opravdu důležité a co můžeme pustit a nechat jít.

Stává se vám poslední dobou, že se cítíte unavená, bez energie, bez života? Nic vás nebaví? Stěžujete si na svou postavu a na sebe samé? Na to, že necítíte naplněné bytí ani v sobě ani se svým můžem? Velmi často za to, že se necítíte ve své kůži, může vaše emoční naprogramování, které si sebou nesete z dětství, aniž byste o tom věděla.

Emoce, emoce, emoce, tak často probírané téma v oblasti osobního růstu. Pohlcují nás, vláčí jako hadr na koštěti, jsou nezvladatelné a neovladatelné. Rozhodně je v našem životě moc nechceme, respektive ty negativní rozhodně nechceme, po těch pozitivních naopak bažíme. Jak to tedy udělat tak, abychom ty nepříjemné nezažívaly a naopak těch příjemných emocí bylo víc a víc? A jde to vůbec? O tom již v následujících řádcích.

Nedostatek energie v těle, vyčerpanost a únava se dnes již bohužel stává standardem naší společnosti. My lidé jsme si nastavili životní podmínky takové, že je na nás kladena (a sami na sebe klademe) stále větší zodpovědnost, a pociťujeme tlak na výkon v krátkém čase.